Píše se druhá polovina 19. století, doba korzetů, kanapí a společenských sezón. Fotografii už dávno opustil étos nového média. Patří ke každodennímu životu. Každý si vytváří maličké portréty, které rozdává po známých. Carte de visite, elegantní předchůdkyně dnešních profilovek. Šlechta si je vyměňuje stejně nadšeně jako děti pokémony – kdo nemá lady Margaret s brokátovým výstřihem, jako by nebyl.
Jenže co s přebytkem cizích tváří v zásuvce? Vstupují aristokratky. S nůžkami. A s humorem. Z vizitek dělají koláže, z portrétů příbuzných okurky, labutě a opice, a z tradiční fotografie něco, co připomíná surrealismus dřív, než se narodí Dálí.
Co je viktoriánská fotokoláž a proč nás dnes fascinuje?
Fotokoláž jako umělecká technika se často spojuje s Picassem a rokem 1912. Ve skutečnosti ale britské ženy z vyšších vrstev tvořily sofistikované koláže už o padesát let dřív. Vznikaly v elegantních salonech, mimo umělecké instituce, a jejich autorkami byly aristokratky jako Lady Mary Georgina Filmer či Kate Gough, které své rodinné příběhy ilustrovaly pomocí nůžek, klihu a vizitek.
Koláže zobrazovaly postavy s lidskými hlavami a těly z váz, okurek nebo zvířat. Byly vtipné, parodické, někdy poetické. Mnohdy zpochybňovaly status fotografie jako objektivního záznamu a ukazovaly ji jako konstrukci – možná už tehdy vznikala fotomontážová filozofie, která by dnes bez problémů zapadla na Instagram.
Lady Filmer a koláž, kde princ flirtuje a manžel čeká v rohu
Jedna z nejslavnějších viktoriánských kolážistek? Lady Mary Georgina Filmer. Šlechtična, která měla v ruce nůžky stejně jistě jako vějíř, a ve svém albu vytvořila celou mini-dramaturgii viktoriánského života. Její nejznámější koláž? Salonní scéna, ve které stojí u stolu před sebou má album s lepidlem a fotografiemi – zcela přirozeně, jako by zrovna vystřihovala názor.
Vedle ní? Nikdo menší než princ Eduard, pozdější král a známý bonviván. Stojí nápadně blízko– a legenda praví, že mu Lady Filmer na koláži decentně vystřihla boky, aby vypadal štíhleji. Flirt? Zcela jistě. I když zcela decentní, jak se sluší na dámy s albem.
A manžel? Sir Edmund Filmer se na koláži nachází – ale v rohu vpravo dole – vedle psa. Nenápadný, menší, zcela bez dramatu. Kompozičně i symbolicky. Tohle není jen vizuální žert. To je sofistikovaná společenská satira, kde se vztahy, moc a statusy nevyřizují slovy, ale lepením.
Oblíbené motivy aneb když se aristokracie změní v botanickou zoologii
Každá správná viktoriánská kolážistka měla své oblíbence. A nemluvíme teď o princích a lordech, ale o motivech:
Zvířecí těla – od kačen přes opice až po psy. Není nad to vidět vlastní tchyni jako labuť.
Hmyz – ideální pro tetu s drobnou hlavou a velkýma očima. Motýl jako metafora vztahů? Proč ne.
Botanika – lidská tvář zasazená do poupěte růže působila jako decentní přírodní manifest.
Antika – hlava manžela na těle římského legionáře, oblíbený dárek k výročí.
Porcelán, nádobí a čajové sady – čajový šálek, ze kterého místo páry stoupá obličej příbuzného. Sen každé viktoriánské hostitelky.
Tato fantaskní fauna a flora byla nejen vtipná, ale také vizuálně hravá. Aristokratky si vytvářely vlastní svět, kde se realita ohýbala podle toho, co dovolily nůžky – a etiketa.
Oblíbené opice: Darwin nebo náhoda?
Vše to souvisí s Darwinovou klíčovou publikací. Když na konci padesátých let 19. století vydal svou teorii přirozeného výběru v knize O původu druhů (1859), způsobil tím hotový společenský výbuch. Církev zuřila, vědci se přeli a celá britská společnost se ponořila do víru karikatur, vtipů a debat. Darwin byl v kresbách zobrazován jako opice, jako strom plný chlupatých větví nebo jako mudrc s bradou a ocasem. První memová vlna 19. století byla na světě. A aristokratky ji okamžitě přetavily do svého kolážového vesmíru.
A když už jsme u opic – nelze nezmínit Kate Gough, talentovanou kreslířku, kolážistku a dceru průmyslníka, která měla vkus, vzdělání a velmi konkrétní představu o tom, jak má vypadat rodinný strom. V jednom z jejích alb se objevuje celá její rodina – ale ne jako nudný genealogický diagram, nýbrž jako šplhající se opice na větvích, každá s důstojnou tváří přilepenou tam, kde by jinak byl čenich.
Darwin by tleskal. Nejspíš i otáčel v hrobě, ale tleskal. Tahle fotokolážová zoologická zahrada v sobě spojuje dvě zásadní věci: nově se šířící evoluční teorii a jemnou ironii šlechtického kruhu, který si může dovolit sám sebe vystavit jako klan visící na větvích. Doslova.
Kate Gough tak stvořila nejvtipnější rodokmen viktoriánské Británie – bez heraldiky, zato s chlupy. A jestli někdo v její rodině měl pochybnosti, že skončil jako šimpanz na konci větve, Kate to nejspíš vyřešila čajem a sušenkou. Nebo přelepením hlavy na jinou opici.
Proč to dnes znovu objevovat?
Všechny tyto poklady vznikly v soukromí salonků a dlouho zůstávaly tam, kde měly být – v rodinných albech, v šuplících a mezi porcelánem. Až když se jimi na přelomu milénia začali probírat kurátoři z Art Institute of Chicago, spadla jim čelist. To, co vypadalo jako rodinný archiv, bylo ve skutečnosti předchůdcem dada, surrealismu i meme kultury. Výstava Playing with Pictures (2010) byla první, která tyto koláže vystavila jako plnohodnotné umělecké dílo – a způsobila malé akademické zemětřesení. Ukázalo se, že britské aristokratky 19. století nebyly jen mistryně čajových dýchánků, ale taky vizionářky vizuální kultury. Výstava doslova přepsala dějiny koláže – a umožnila nám konečně říct nahlas: Photoshop měl korzet a bydlel v Londýně.
Viktoriánská fotokoláž není jen historický bizár. Je to předchůdce dnešních fotomontáží, umění vizuální ironie a možná i celé estetiky sociálních sítí. Ukazuje, že kreativita, vtip a osobitý pohled na svět si vždy najdou cestu – třeba i na těle opice s hlavou z vizitky.
Kniha, kterou si zamiluje každá kolážistka (i knihomol)
Pokud vás viktoriánská fotokoláž nadchla stejně jako nás, pak vás čeká opravdová lahůdka. Kniha Playing with Pictures: The Art of Victorian Photocollage, kterou sestavila kurátorka Elizabeth Siegel, je jako procházet nejdelikátnější scrapbook všech dob. Vyšla jako doprovod ke stejnojmenné výstavě v Art Institute of Chicago a nabízí desítky barevných reprodukcí, bystré komentáře a vhled do fascinujícího světa aristokratického stříhání.
Najdete v ní všechno: opičí rodokmeny, romantické šálky s hlavami šlechticů, i vizuální flirtování s královskou rodinou. Kniha je nejen odborně podložená, ale i radost listovat – ideální pro každého, kdo miluje fotografii, koláž, humor i historii vizuální kultury.
📘 Playing with Pictures: The Art of Victorian Photocollage Autor: Elizabeth Siegel Vydavatel: Art Institute of Chicago / Yale University Press Rok vydání: 2010
Diskuze