Jak první fotografie spatřila světlo světa
Vynález fotografie, dítě moderní doby, nám ukázal, že i světlo může psát a malovat. Jak dlouhá byla cesta k prvnímu fotografickému snímku? Proč se fotografie nezrodila už dříve? Paradoxně mohla! Všechny ingredience byly na stole, ale chyběl recept.
Kdy byl první fotoaparát?
Camera Obscura: IMAX starověku
Aristoteles ve 4. století př. n. l. popsal princip Camery Obscury – temné komory, kde světlo prochází malým otvorem a promítá stranově obrácený obraz na protější stěnu. Pokud byste si to chtěli doma vyzkoušet, stačí zatemnit místnost, udělat drobnou dírku a sledujte, jak se venkovní scéna zobrazuje na vašem stropě. Privátní kino zdarma – popcorn si ale musíte přinést sami.
Středověcí malíři si cameru obscuru zamilovali, protože jim pomáhala s perspektivou. Leonardo da Vinci ji popsal mezi lety 1490 a 1492, ale ve svých zápiscích používal zrcadlové písmo, takže jeho poznatky musely čekat na dešifrování až do konce 18. století.
Chyběla jen jedna ingredience
Už v 17. století si Angelo Sala všiml, že soli stříbra na světle tmavnou.
Carl Wilhelm Scheele v 18. století zjistil, že chlorid stříbrný po přidání čpavku ještě ztmavne. Experimentování s těmihle látkami bylo asi podobně vzrušující jako zjištění, že káva s rumem chutná dobře, ale zásoba rumu mizí podezřele rychle.
Isaac Newton zase vylepšil optické sklo. Lidem to umožnilo lépe vidět svět – a taky se poprvé pozastavit nad tím, že pod lupou nevypadá jejich oběd vůbec lákavě. Ale chemici, fyzici a technici si tehdy připadali jako studenti z různých fakulty – každý si jel svou a nikdo se nebavil se zbytkem. Takže nám chyběl někdo, kdo by tyhle obory propojil.
19. století -těhotná doba
Kdy byla vynalezena fotografie?
Není divu, fotografie zvnikla jako spoustu vymožeností naší doby v devatenáctém století. Bylo to období, kdy věda, technika a umění tančily v jedné vesele chaotické mazurce. Představte si Francii – a nejen ji – v plné euforii pokroku: každý chtěl být dalším vynálezcem, každý doufal, že jeho jméno zazní ve světových dějinách, a to i za cenu drobného výbuchu v laboratoři.
Byla to éra, kdy byly laboratoře spíš experimentálním cirkusem než místem klidu. „Co když zkombinujeme síru, železo a páru?“ ptali se vědci, než odpověď obvykle vyrazila okno. Mark Twain, mistr ironie, jednou prohlásil, že 19. století bylo „dobou, kdy lidé věřili čemukoliv, pokud to mělo dost tlačítek a pák.“ A měl pravdu. Od parního stroje po první prototypy ponorek – každý vynález byl obklopen aurou naděje, fascinace a často i malého kouře. Bylo to období, kdy lidé věřili, že uhlí je neomezené, děti mohou makat 14 hodin denně ve fabrice a lékařství vyřeší všechno amputací.
Fotografie se narodila právě v tomto období – jako dítě tří rodičů: optiky, chemie a technologie. Její příchod byl jako čekání na geniální recept: všechny ingredience už byly na stole, ale nikdo je nedokázal smíchat správným způsobem.
A tak se začalo systematické bádání. Světlocitlivost stříbrných solí, objevená dávno předtím, optické čočky Isaaca Newtona, které uměly detailně zobrazit svět, a nápad vytvořit trvalý obraz – to všechno viselo ve vzduchu jako sliny oslavenců nad dortem. Jenže pořád chyběla ta třešnička, která by fotografii přivedla k životu. Doba však tlačila. Litografie od Aloise Senefeldera sice umožnila tisk obrázků, ale stále vyžadovala lidskou ruku.
Příchod fotografie byl jako čekání na geniální recept: všechny ingredience už byly na stole, ale nikdo je nedokázal smíchat správným způsobem. Naštěstí se v té době našlo dost experimentálních kuchařů.
Nicéphore Niépce: Tichý génius
Kdo vynalezl fotografii?
Nicéphore Niépce, muž mnoha talentů a neklidného ducha, byl rentiér, básník, vizionář a trochu i vědecký alchymista. Žil v době, kdy záliba v bádání byla stejně populární jako dneska sbírání lajků na Instagramu. S důstojnickou kariérou za sebou a pořádným dědictvím v kapse se usadil v Burgundsku, kde klidné pěstování řepy a výrobu cukru (což by mu bohatě stačilo na pohodový život, ale nebavilo ho to) vyměnil za experimentování.
Niépce nebyl jen tak obyčejný zámožný třicetiletý důchodce. Zatímco jiní rentiéři v jeho věku skládali sonety nebo organizovali lov na lišky, on se se svým bratrem Claudem pouštěl do vědeckých projektů. Věnoval se různým vynálezům, od motorů po optické experimenty, a to s vášní, kterou si může dovolit jen někdo, kdo nemusí počítat drobné na chleba. A co vlastně hledal? V zásadě celkem cokoliv – jako někdo, kdo se chce proslavit, jen ještě neví čím.
Devatenácté století bylo érou objevů a pokroku, ale také dobou, kdy Napoleon rozhodl, že obchodovat s Británií je horší než škrtat sirkou vedle sudu se střelným prachem. Kontinentální blokáda (1806–1814) měla Evropu ochránit před britskými „neřestmi“ – jako je indigo na barvení modrých látek. Cukrová třtina a další exotické komodity se staly vzácností, která se nedostala ani na stoly bohatých. Pokud jste měli v té době modrou uniformu, mohli jste si být jistí, že je cennější než váš bankovní účet.
Výsledek? Všichni hledali náhrady za všechno. A právě v této dusné atmosféře nedostatku a vynalézání se objevil Nicéphore Niépce a jeho touha po revoluci – tentokrát technologické.
Co takhle spalovací motor?
S bratrem Claudem se rozhodli zkusit pohánět motor plavuňovým práškem – jemným prachem z výtrusnic plavuně pučivé. Tento prášek se sice používal jako insekticid, ale Niépce věřil, že dokáže pohánět budoucnost. Teoreticky to znělo skvěle, ale prakticky to bylo jako chtít rozpohybovat parní stroj na nadýchanou cukrovou vatu. Výsledek? Žádná revoluce, zato pořádná díra v rozpočtu.
Niépce se ale nenechal odradit. Obrátil svou pozornost k náhradě za nedostatkové indigo a litografické vápence z německého Solnhofenu, které byly klíčové pro tisk obrázků. A když už nebylo vápence, přišla na řadu improvizace.
Začal experimentovat s asfaltem. Ne tím na cesty, ale jemným druhem asfaltu, kterým pokrýval desky a do něj vyrýval kresby. Pak zjistil, že když se asfalt osvětlí, ztvrdne. A právě tady se začala rodit technologie, která by změnila dějiny.
Niépce a jeho experimenty byly možná jedním velkým pokusem a omylem, ale bez nich bychom dnes možná neměli fotografie. Anebo bychom si museli na památku kreslit portréty uhlíkem na kámen – a upřímně, na Instagram by to asi nešlo.
Niépce ale neměl ambici vytvořit jen umělecký nástroj. On chtěl masmédium. Chtěl něco rychlého, levného a přístupného, co by odpovídalo duchu doby, kdy buržoazie toužila po realistickém zachycení světa. Byl to zkrátka muž, který chtěl „kopírovat svět na počkání“ – a to dřív, než byste stihli říct „řepa na prodej“.
V červenci roku 1822 Niépce objevil kouzlo asfaltu. Tento materiál byl totiž neuvěřitelně zvláštní: pod vlivem světla tvrdnul, ale ve stínech zůstával měkký a dal se vymýt. Bingo! Niépce použil levandulový olej a terpentýn, aby rozpustil nevytvrzená místa, a voilà – na světě byl první ztvrdlý obrázek. Tímto postupem dokonce vytvořil portrét papeže Pia VII.
A co pak? No, prostě na to zapomněl. Přešel na jiné projekty, protože zjevně usoudil, že asfalt je fajn, ale na revoluci to ještě nestačí. Někdy okolo roku 1926 ale dostal nápad znovu rozjet své experimenty.
Koupil si špičkovou cameru obscuru od pařížského optika Chevaliera – což nebyl žádný zapadlý krámek. Chevalierova dílna byla doslova Mekka pro vynálezce. Zákazníci si tam nejen pořizovali vybavení, ale vedli i dlouhé debaty o vědeckých průlomech.
Niépce ve své pracovně v Le Gras nasadil na okno cameru obscuru a čekal. Osm hodin. To je čas, za který byste dnes stihli maraton seriálu na Netflixu nebo polovinu cesty do Paříže na koni.
Proč z okna? Částečně proto, že světlo. Ale taky možná proto, že pohled na dvorek nebyl tak nudný jako sledování holé zdi. A co si budeme povídat – jako vědec měl Niépce jistě trochu paranoie. Poslední, co by chtěl, by bylo, aby soused Émile přišel na návštěvu a odnesl si jeho nápad spolu s miskou borůvek.
Každopádně – Niépce umístil do své camery obscury cínovou desku potaženou asfaltem, což byl tehdy největší hit chemie. Osvícené části asfaltu ztvrdly, ty neosvícené rozpustil levandulovým olejem. A voilà – první obraz na světě!Jeho dvorek. Nebyl to žádný dramatický záběr s horami nebo Eiffelovkou (ta tehdy neexistovala), ale právě tenhle skromný snímek se stal dějinným milníkem.
Heliografie – neboli sluneční kresba – byla na světě.
Jeho „Pohled z okna v Le Gras“ je považován za první fotografii, i když bychom ji dnes mohli popsat spíš jako nevyžehlenou záclonu reality. Osmihodinová expozice na asfaltovou směs na cínové desce – heliografie, jak tomu Niépce říkal – nebyla tak úplně fotografická technika, ale co na tom záleží? V té době nikdo lepší obraz nezvládl.
Jeho cílem bylo vylepšit tisk – vytvořit způsob, jak rychle a levně reprodukovat kresby a obrazy. Představte si to – méně litografie, více asfaltek! Chtěl usnadnit práci grafikům a tiskařům. Ale když v roce 1827 předstoupil před Francouzskou akademii věd a poté před Royal Society v Londýně, setkal se s chladnou reakcí. Můžeme si představit, jak s nadšením vysvětluje francouzským úředníkům, že jeho heliografie – nebo spíš „obraz na sluneční pohon“ – jednou změní svět. Nedočkal se ovací. Spíš takového toho tichého mlčení, kdy i vánek je slyšet hlasitěji než zájem publika.
Niépce ale nepřestával doufat. Problém byl, že stárnul a jeho vynálezy zajímaly asi tolik lidí, kolik jich tehdy četlo sci-fi o cestování na Měsíc.
A pak se stalo něco, co by dnešní PR manažer nazval krizí reputace – optik, od kterého Niépce koupil svou cameru obscuru, si pustil pusu na špacír. A kdo o tom uslyšel? Nikdo jiný než Daguerre, další francouzský vynálezce. Tento vynálezce, ale hlavně showman, se pokouší Niépce přesvědčit ke spolupráci.
Ale Niépce byl tvrdohlavý. Měl zdravou dávku podezřívavosti, která ho nutila zamykat své poznatky na tři západy. Když mu slavný Daguerre nabídl spolupráci, Niépce jen mávl rukou a řekl něco ve smyslu: „Děkuji, ale ne. Mám rád svůj klid.“ Bál se, aby mu někdo nevzal jeho nápady – což, jak se ukázalo, byl důvod víc než oprávněný.
Jenže život umí míchat karty nečekaně. Když jeho bratr Claude těžce onemocněl, Niépce nakonec zvažuje Daguerrovu nabídku. Co by mohl ztratit? Uzavírají tedy smlouvu, podle které se předpokládané zisky měly dělit spravedlivě mezi oba vynálezce – a pokud by to náhodou vyneslo jmění, Niépce měl v záloze i svého syna Isidora, který měl dohlížet na otcovu část podílu.
Ukradený vynález fotografie
Daguerrotypie místo Niepcotypie ani Niepcodaguerrotypie
Louis Daguerre – muž, který by vám dokázal prodat sněhovou kouli uprostřed zasněžené krajiny. Když začínal jako malíř divadelních kulis, jeho práce byla tak působivá, že dokázala zachránit i ty největší divadelní propadáky. Publikum si říkalo: „Hra je děs, ale ten západ umělého slunce za scénou, to byla nádhera!“
Daguerre byl posedlý světlem, efekty a tím, jak je přetavit v něco, co lidem vyrazí dech. Jeho vášeň ho vedla až k založení Diorámatu – podniku, který bychom dnes nazvali předchůdcem kina. Představte si několik průsvitných pláten, umístěných za sebou, která se střídavě posouvají a osvěcují. Výsledkem je iluze života: švýcarská salaš s pasáčkem, plující mraky, pasoucí se krávy a někde v pozadí troubí na pastýřský roh. Hotová iluze reality. Diváci byli nadšení. Říkali si: „Je to jako být tam – jen bez těch nepříjemností, jako je kravský trus.“
Tohle jeho kino bylo velice populární. Jenže byl tu problém – malování těchto průsvitných pláten bylo drahé. A tak Daguerre začal přemýšlet: co kdyby existoval způsob, jak scénu zachytit rychleji a levněji? Něco, co by nahradilo malířské štětce technologií? Tady začíná jeho systematická práce s camerou obscurou. Nejprve ji využíval jako pomocníka pro nákresy svých krajin a efektů, ale brzy se z toho stal vědecký experiment.
Na začátku to vypadalo slibně: kyseliny, leptání, fosforeskující barvy. Výsledek? Bez valného úspěchu. Obrázky mizely, desky se ztrácely a Daguerre zřejmě zvažoval, že si místo vynalézání otevře stánek se suvenýry.
Když se díky optikovi Chevalierovi dozvěděl o Niépceových pokusech, zapálil se pro myšlenku zachytit svět na stříbrné desky. Niépce, oslabený stářím a starostmi, nakonec s Daguerrem uzavřel spolupráci.
Po Niépceově smrti v roce 1833 převzal Daguerre jeho metody a posunul je na novou úroveň. Konečně našel způsob, jak obraz ustálit, aby nezmizel při prvním paprsku světla. Použil roztok kuchyňské soli.
V roce 1838 Daguerre vytvořil jednu z nejslavnějších daguerrotypií – Pohled na Boulevard du Temple. Paříž tehdy žila– bulvár plný ruchu, kočárů, obchodů a asi 800 tisíc lidí. A co je na snímku? Nic. Jen člověk, kterému čistí boty. Díky desetiminutové expozici bylo všechno ostatní příliš rychlé, aby se na desce zachytilo. Tento unikát je tak nejen první fotografií města, ale i důkazem, že kdo se nepohne, ten zůstane – doslova.
Daguerrotypie vzbudila nadšení. Fyzik Dominique Arago už v roce 1838 na Francouzské akademii věd chválil tento revoluční objev. Ačkoliv nezmínil žádné detaily, zpráva se rozletěla světem. Daguerre s touto technikou způsobil senzaci a v roce 1839 byla oficiálně představena veřejnosti. Francouzská vláda se dokonce rozhodla vykoupit právak daguerrotypii jako „dar lidstvu.“ A tak Daguerre vstoupil do dějin jako otec fotografie – i když biologicky to dítě patřilo spíš Niépceovi.
Daguerre, ač nebyl tak inovativní jako Niépce, měl nepopiratelný talent obchodníka a vyjednavače. S trochou šarmu a správnými kontakty na Francouzské akademii věd dokázal to, co by Niépce pravděpodobně nikdy nedosáhl – přesvědčil stát, aby jeho vynález zakoupil. Francouzská vláda neváhala a rozhodla se představit daguerrotypii jako dar lidstvu.
Ale víte, co bylo nejlepší? Ze smlouvy, která přinesla Daguerrovi doživotní penzi 6 000 franků ročně, vyšoupl jméno Niépce, jehož syn Isidore dostal o třetinu méně.
Král Ludvík Filip svým podpisem zajistil Daguerrovi příjem, který mohl v té době dělníkům jen zdát. Penze 6 000 franků ročně pro Daguerra znamenala zhruba šestinásobek až dvanáctinásobek průměrné mzdy dělníka. Služka si mohla vydělat 200 franků ročně, když jste jí zajistili ubytování a stravu. Když si vezmete, že kilo chleba stálo 0,40 franku a kilo másla 2 franky, Daguerre měl doslova máslo na hlavě – a to v dostatečném množství.
🎧 Poslechněte si celou epizodu Ucha fotografie zde.